Sen ze čtvrtka 18.10 na pátek 19.10.2007

Skoro jako z Hollywoodu

Amerika. Jedeme autem neznámé značky a typu. Každopádně jedeme čtyři. Dva lidi jsou ženy. Autíčko má málo benzínu, proto stavíme u benzínové pumpy, čerpáme, zaplatíme a jedeme dál. Jedeme trošičku moc rychle. Všímají si nás policajti, přidáváme ještě víc a zrychlujeme a snažíme se jim ujet. To se však nedaří a končíme mimo silnici. Dva z nás končí v místním vězení.
Vězení je malá přízemní budova, samozřejmě kombinovaná s policejní stanicí. Spolucestující je v cele sám. Okna cely mají mléčné sklo, jsou bez mříží, zajištěné ocelovým lanem přes otvírací mechanismus. Spolucestující se snaží to ocelové lano uvolnit a utéct.
Mezitím my dva, co nás nezavřeli, nenápadně pátráme kolem vězení jak své kumpány dostat ven. Okukujeme terén, zjišťujeme kde je co umístěné. Poblíž je parkoviště s několika vozy, budou se hodit při útěku. Asi po půl dni se daří útěk z vězení. Policie zmizení vězňů zjišťuje s mírným zpožděním několika minut.
Takový náskok stačí na to, abysme se rozhodli že si nevezmeme jedno auto, protože vypadá polorozpadle. Vybíráme nějaký žlutý vůz, který by měl mít dost síly uvézt čtyři lidi a to přitom dostatečně rychle.
Chceme se zastavit u čerpací stanice (netuším proč když je nám v patách policie). Nicméně zjišťujeme, že to je ta stanice u které jsme prve brali benzín a tak ji jenom projíždíme - poznali by nás a to nepotřebujeme.
Cesta vede do kopce. Je to divné, ale tady, uprostřed Ameriky potkáváme dva naprosto vytuněné Favority. První je červený, druhý s tmavě modrou metalízou. Zjišťujeme že auto nemá tak silný motor jak jsme si mysleli. Předjíždí nás nějaká slečna na mopedu! Dostáváme se na vrchol kopce, následuje zatáčka vlevo, kterou v té rychlosti nedokážeme vybrat (jaký to paradox, když to do kopce nechtělo jet), a vystřelujeme mimo silnici. Ocitáme se ve vzduchu.
S kompletně naloženým autem se pohybujeme po několika korunách stromů. Jak je to možné nevím, ve snu se tomu divím, přesto ale mluvím o štěstí. Slečna na mopedu jede mezi stromy jako by nás sledovala. V tomto bodě snu není po policii ani památky, patrně jsme je setřásli úprkem do kopce. Cestu po korunách stromů s autem končíme v nějaké vesničce. Ta vypadá jako by byla uprostřed Afriky a zrovna tam probíhá epidemie nějaké divné nemoci. Vlastně jsme s autem zastavili na střeše jednoho domu. O osudu dalších spolucestujících nevím, v téhle chvíli ve snu sleduju akorát sebe.
Jsem venku z auta a pokouším se slézt z toho domu, dům má asi tři patra, jde to těžko, ale daří se. Cestou ze střechy okny a mezerami ve zdi vidím v budově nakažené děti. Žádní dospělí. Přichází slečna, která nás prve předjížděla na mopedu. Má s sebou injekční stříkačky, kterými léčí ty děti. Preventivně mi taky jednu dávku píchne.
Konec snu.